19. března 2016

Hrůza jménem přejídání | Aneb speciál za 100 000! :)

Za můj dosavadní život jsem si prošla několika jídelními stádiy - oběd snězen z půlky jako malé dítě, oběd snězen celý jako dítě, oběd snězen celý a ještě půlka navíc jako teenager, oběd snězen celý jako začínající gymplák a oběd snězen tak ze 24367 talířů jako zkušený gymplák. 

Ale ne. Už konec srandy nebo spíše pokusu o ní, protože dnešní téma článku je seriózní, vážné, a skoro tak dramatické jako tento úvod.

PŘEJÍDÁNÍ

 Jak už jsem v úvodu naznačila, prošla jsem si mnoha fázemi. První byla, když jsem jídlo neřešila a jedla jsem, kdy chtěla a co jsem chtěla. Nesnídala jsem,posvačila nějaký ten rohlík s marmeládou aka no time si připravit jídlo, dále oběd ze školní jídelny, po škole něco sladkého!! nějaká čokoládová tyčinka nebo rovnou celá čkoláda a pak dalších 34468 věcí, které mamka zrovna přinesla z nákupu. Toto by se taky svým způsobem dalo považovat za přejídání, ovšem nemyslím, že by to mělo nějaký dopad na mou psychiku. 

 Druhá fáze aka 52 kg je moc, chci 45 kg s buchtičkama na břiše, -A prsama a plochým zadkem k tomu.
Období, kdy jsem se snažila jíst zdravě, ale jedla jsem málo. Za čtyři měsíce jsem zhubla 10 kg, ztratila menstruaci a jediné co mě dělalo štastnou a zároveň ničilo bylo jídlo. Tady se o žádném přejídání mluvit nedá.



Další fáze má více fází, ale zkusím ji tak nějak shrnout do jedné - jezení, jezení, jezení...
V této době jsem se snažila opět přibrat na svou zdravou váhu, neřešit tolik jídlo a být šťastná. Ovšem nastal tu jeden problém. Kdo mě zná, ten ví, že jsem velký jedlík a když hlas z mé hlavy začal pomalu ale jistě mizet, začala jsem se přejídat. Je jasné, že když přibíráte, občas se prostě přejídat musíte (abyste jídlo dojedli), ale tady o dojezení jídla opravdu nešlo.

Myslím, že většina z vás zná tento pocit. Jíte oběd a na talířku vám zbyde ještě brambora a kousek masa. Cítíte, že jste sytí, ale porci dojíte. Cítíte se plně, spokojeně a nejezeně. Do toho přijde máma, že upekla buchtu, kterou máte rádi. Dáte si teda malý čtverček, uspokujíte chuťové buňky a do doby, než vám vyhládne už nejíte. Jakmile máte za pár hodin zase hlad, najíte se. Toto jako přejídání neberu. 


Za přejídání to beru v případě, že oběd dojíte, ochutnáte tedy máminu buchtu a ona vám tak zachutná, že nezůstanete u jednoho čtverečku (někdy vám to jídlo nemusí ani tolik chutnat). Pocit sytosti a přejezení ignorujete a jíte čtvereček za čtverečkem. Už si ani nevychutnáváte chuť té buchty, pouze jíte a jíte. Chcete přestat jíst, protože už jste plní a snědli jste už čtyři čtverečky, ale nedokážete to. Hlas ve vaší hlavě vám říká: Chci ještě jeden! ještě jeden a konec! A tak tedy přichází další čtvereček, který spolknete rychlostí blesku. Dáte si ještě jeden, ještě jeden, dokud se totálně nepřejíte, nesesunete se na křeslo z bolesti plného břicho a neuvěřitelného vyčítání a vzteku na vaší osobu. Že to zní šíleňe? zní. Záchvatové přejídání je totiž psychická porucha stejně jako anorexie, bulimie, či například schizofrenie.

(Po obědě jsem snědla všechny kousky této buchty.. Následně jsem byla 5 hodin úplně přejezená)

Možná si ted říkáte, proč prostě nepřestaneš jíst, jakmile cítíš že jsi plná? protože to jednoduše nejde. Teď uvedu poměrně stupidní příklad, ale nic inteligentnějšího mě nenapadlo :D Představte si, že něco co velmi chcete je ve skříni a vy na to nemůžete dosáhnout. A ne pro židli, stoličky si nechoďte! :D Pořád se natahujete a natahujete a zkoušíte to podat (což je jezení buchty, protože vy po té chutě toužíte stejně jako po tom předmětu ve skříni), jenže ono vám to nejde a tak si řeknete, že na to kašlete (chvilková pauza mezi sousty). Jenže nedá vám to, protože vy to prostě chcete tu věc podat, a tak se natahujete znovu a znovu a snažíte se ji podat (znovu tu buchtu začnete jíst, protože chcete cítit její chuť stejně jako držet předmět ve skříni). Ta touha podat danou věc končí až ve chvíli, kdy se vám ji konečně podaří sundat (aka totální přejezení a násladné výčitky)


 Toto byla jenom taková ukázka a naťuknutí, jelikož toto téma je poměrně dost rozsáhlé. Pokud by vás články na toto téma zajímaly, určitě mi dejte vědět :) Mluvit o tomto problému pro mě není úplně jednoduché, jelikož se za to trochu stydím, ale pokud by to mělo někomu pomoci, klidně o tom napíšu. Například jak vypadá každý den v týdnu a podobně :) To by bylo tedy pro dnešek vše, mějte se krásně a znovu děkuji za neuvěřetelných 100 000 zobrazení mé stránky! :)

Jinak. Je mi jasné, že existuje několik lidí, co sní ještě více jídla a přejídá se častěji, ale jelikož se bohužel v poslední době přejídám skoro denně (sice sním méně jídla, ale dopadek na psychiku je podobný), dovolím si říct, že se mi toto téma bohužel taky týká..

14 komentářů:

  1. Skvěle napsané :) Stejně jako anorexie či bulimie, tak i přejídání je psychické onemocnění - proto s tím nejde jen tak seknou!

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě napiš víc článků, tohle téma je mezi mladými tak rozšířené, že každý článek může otevřít oči... Taky jich mám teď pár rozepsaných.. :) Hodně štěstí :)

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě napiš víc článků, tohle téma je mezi mladými tak rozšířené, že každý článek může otevřít oči... Taky jich mám teď pár rozepsaných.. :) Hodně štěstí :)

    http://myway-tofitness.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  4. Bohužel se mě to také týká :( Záchvatovité přežírání je na nic! Jím, jím, brečím, mám výčitky a další den bych nejraději strávila celý den v posteli a vůbec nevylézala. Uvítala bych více článků na toto téma. Třeba v nich najdu nějakou radu, jak na ZP vyzrát :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ale zase škoda :( Chápu, jak se cítíš, ale zkus to překousnout a něco přece jen udělat! Jít se projíst, číst knihu,.. protože doma se cítíš sama, znechucená sama sebou a je zde větší šance, že to uděláš znova, než když budeš zaneprázdněná a štěstná :) a držím pěsti!

      Vymazat
  5. Jak říkáš, ZP taky patří mezi nepříjemné psychické nemoci, jako anorexie, bulimie,... Já si tím neprošla (klepu!), ale když si jednou za čas dám cheat day, jsem na tom tak nějak podobně - asi si řekneš, cheat, je to povolené, ale výčitky se dostaví a v tu ránu to není o tom cheatu a užívání si něčeho, co si člověk dlouhou dobu odpíral. Je to o tom sníst mámu, tátu i s postelí a celým bytem a jako zákusek si dát zahradu s řekou (blbé přirovnání, ale je to tak)...
    Ráda si přečtu další články, myslela jsem, že už máš přejídání za sebou... Ale chápu, že je to dlouhá cesta ...Nicméně věřím, že to zvládneš!! ;)

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, nemyslím si, že přejídání je psychická porucha. Napadlo tě někdy, proč s tím bojuje skoro každý, kdo se léčí z PPP nebo má za sebou řadu nízkokalorických diet? Pochybuju, že je to náhoda. Tělo je v takových případech vyhladovělé a možná prostě podceňujeme, kolik energie je potřeba na všechny možné opravy škod, které během nemoci vznikly...a k tomu ještě běžný provoz. Já jsem si "ZP" prošla také, také po léčbě anorexie. Co mi pomohlo bylo jíst opravdu hodně, co jsem chtěla, kolik jsem chtěla. Ano, měla jsem miliardu výčitek, říkala jsem si, že to není normální, jíst za tři lidi...a také jsem něco přibrala. Ale, světe div se, asi za tři, čtyři měsíce to odeznělo samo od sebe a i váha šla pomalu dolů. Je škoda, že si většina lidí hned diagnostikuje ZP a snaží se jít proti tomu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje slova! Naprosto s tebou souhlasím, je to totiž přirozený vývoj léčby anorexie:D Já bych asi taky proti tomu bojovala, nebýt letsrecover. Důležité podle mě je hlavně jíst pravidelně a hlavně se jídla nebát, užít si ho.

      Vymazat
    2. Holky, to co tu píšete je samozřejmě pravda, ale uvědomte si, že já už se z anorexie "vyléčila" před rokem! A opravdu mi nepřijde běžné se rok i potom, co se dostanete na vaši běžnou váhu přejídat :) A je velký rozdíl jíst hodně a co chcete a přejídat se. Takže asi tak :)

      Vymazat
    3. Ale copak člověk může poznat, kdy je opravdu vyléčený? To, že máš určitou váhu, přece ještě nic neznamená, každý máme geneticky dané něco jiného. Nebo třeba prostě jíš během dne méně, než potřebuješ, potřebný příjem se opravdu často podceňuje. Neříkám, že to musí být jedno, nebo druhé, ale asi bych nejdřív řešila, jestli to není jeden z těchto důvodů. Protože když máš předpoklady k restriktivním PPP (anorexie/bulimie), přejít z toho do ZP je opravdu hodně vzácný jev. http://fitting-it-all-in.com/you-dont-have-bed/

      Vymazat
    4. Já netvrdím, že jsem úplně vyléčená, proto jsem to dala do uvozovek. Ano, toto je jedla z možných variant, ale já s mým přijmem rozhodně nejím méně než potřebuji. A nemyslím si, že je to vzácný jev, právě naopak :) ale tak ty můžeš mít názor jaký chceš :)

      Vymazat
  7. Já tuhle fázi měla opravdu hodně dlouho, vlastně ještě do nedávna, myslím až teď od nového roku to vypadá dost nadějně. Když se na to dívám takhle zpět, tak si říkám, jak jsem mohla být tak slepá. Připadalo mi, že jím úplně normálně a nechápala jsem, proč se tolik o víkendech přejídám, když přeci jím dostatek, tak co by tělu mohlo chybět. No pravdou je, že jsem 5 krát týdně několik hodin cvičila jógu a další všemožné cvičení ve studiu, kam jsem moc ráda chodila, protože tam byla skvělá atmosféra, cítila jsem se tam mnohem lépe, než doma. Takže jsem neměla čas nijjak moc jíst a soustředila jsem se na cvičení. Já totiž se dokážu pro něco hrozně nadchnout a dělám pro to opravdu vše a všechno ostatní jde prostě stranou, vidím před sebou jenom tu činnost nebo cíl a nic jiného pro mě v tu dobu prostě neexistuje. Sice jsem se nevážila už skoro vůbec a kalorie nepočítala, ale i tak jsem se pořád hlídala, jestli náhodou třeba nepřibírám. No a o víkendech cvičení nebylo, takže jsem celé dva dny věnovala jenom vaření a pojídání jídla. Takže jsem sice nepřibírala, ale psychicky jsem na tom byla dost děsně vždycky. A teď právě na nový rok v tom studiu už jóga není a majitelka také ne, takže už tam skoro vůbec nechodím, což je hlavně kvůli tomu, že teď jsem se přeorientovala na něco úplně jiného, co nemá se cvičením a s tělem nic společného. Takže teď pro mě existuje hlavně tahle nová věc a proto už nemám čas na tak časté cvičení, jako předtím (možná tak 1 za 14 dní, když se poštěstí :D ) a přemýšlet nad tím, jestli jím moc nebo málo a jak vypadám taky čas moc nemám. Takže jím prostě tehdy, když mám hlad a tolik, kolik chci, neplánuji si, co budu jíst...samozřejmě jsem přibrala (ach bože, musim koupit nový kalhoty, kdo má na to pořád brát peníze T_T ), ale ejhle, o víkendech jím úplně normálně! Pořád se ještě učím si hlídat nějak porce, protože to často přeháním a já prostě MUSÍM sníst všechno, co je na talíři. Pořád ještě často jím tak, že mi je trochu špatně po tom, ale není to tak moc, jako to bývalo. Hlavně se musím naučit, že to nemusím sníst hned najednou, že se to do druhého dne pravděpodobně nezkazí a že to nikam neuteče a alespoň druhý den si nebudu muset nic dalšího vařit/péct.
    Ale celkově jsem uvolněnější a šťastnější, jím asi 3 krát víc, než předtím :D ale koho to zajímá, mě tedy ne, já mám důležitější věci na práci, než řešit jídlo a svoje tělo, špek sem špek tam, tohle mě na vysokou školu nedostane a moje sny mi to fakt nesplní :D

    OdpovědětVymazat
  8. Troufla bych si říct, že jsem už venku... Zatím to ovládám a klepu :) Každopádně vím, co to jsou za hrůzy:)

    OdpovědětVymazat
  9. tak ty si dala tomuto príspevku, že akýýý koment :))) aa všetko vyzerá veeľmi láákavo :))

    Dominika Makarová fashion blog

    OdpovědětVymazat